V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

HOLUBOVÁ, Eva

Eva HOLUBOVÁ rozená Šafrová (* 7. 3. 1959 Praha)herečka; manželka výtvarníka Miroslava Zdeňka. Její maminka pracovala jako mzdová účetní a tatínek, původně stranický funkcionář, skončil po roce 1968 jako seřizovač strojů v továrně PAL Kbely. Už jako gymnazistka začala hrát v několika amatérských divadlech, z nichž její uměleckou orientaci zásadně ovlivnilo především sdružení Sklep. Učila pak v mateřské škole, dělala sanitářku v Jedličkově ústavu a byla vychovatelkou ve školní družině. Až napotřetí byla přijata ke studiu herectví na DAMU, po jejímž absolvování (1986) vystupovala v Mimóze, ve Studiu Bouře, v Náhradním divadle a na div. poutích na pražském Střeleckém ostrově se skupinou Rodina Váňova (spolu s V. Koubkem, M. a P. Formanovými). Po roce 1989 jí pomohl z osobní krize Andrej Krob, když ji přijal do svého Divadla na tahu (Helga v Havlových Spiklencích). Dalším tvůrčím impulsem bylo angažmá v Divadle Na zábradlí (1995–2002), kde excelovala v inscenacích P. Lébla (Master of Ceremonies v Cabaretu, Anna v Ivanovovi, Gizela v Kočičí hře, Jelena ve Strýčku Váňovi, Zina v Táňa, Táňa) a jiných režisérů (Mařka v Morávkově mrštíkovské parafrázi Maryša, po pravdě však Mařka čili To máš za to, bestio!, Božena v Krausově hře Nahniličko, týraná a nemocná paní Brusconová v Divadelníkovi, N. K. Krupská ve Smoljakově Malém Říjnu, Balcárková ve Ztížené možnosti soustředění). Nyní spolupracuje s řadou pražských scén: Švandovým divadlem, Mileniem a Kalichem (Baronky, Nahniličko, Co jinde neuslyšíte). Pro její interpretační umění je charakteristická výrazová věcnost, prostřednictvím střídmého vnějšího hereckého projevu dosahuje maximálního emocionálního účinku. Její postavy nesou v sobě silný melancholický náboj, něhu, smutek „všeho světa“, nepostrádají však ani ironii až sarkasmus, s nímž čelí strázním osudu. Hereččině tváři, jež svým starším, vyžilým vzhledem dlouho neodpovídala jejímu věku, dominují hluboké, jakoby zapadlé oči, velký nos, kruhy pod očima. První zkušenost před kamerou získala v amatérské krátké grotesce T. Vorla To můj Láďa (1981). Od počátku 80. let hrála ve filmech malé role nesmělých, ušlápnutých a trochu zamindrákovaných kamarádek hlavních hrdinek (Kopretiny pro zámeckou paní, 1981; Tichá radosť, 1985; Příběh ’88, 1989; Čas sluhů, 1989), ale i postavy manželek a maminek (Skleněný dům, 1981; Co je vám, doktore?, 1984; Pražská pětka, 1988) a učitelek (Páni Edisoni, 1987). Výrazněji na sebe upozornila dramatickou úlohou sadistické vychovatelky Krocové v Renčově dramatu podle skutečného případu z ústavu pro mentálně postižené Requiem pro panenku (1991). Stabilní přízeň diváků i kritiky jí zajistily teprve tragikomické postavy nešťastných a životem poněkud znavených manželek a matek, které však dokáží také projevit ráznost a rozhodnost. Tento typ hrdinek výmluvně reprezentují zejména frustrovaná manželka omezeného železničáře (R. Hrušínský ml.) v povídce Pitomci ze Zelenkovy komedie Knoflíkáři (1997, nominace na Českého lva), sexuálně neukojená učitelka Eva v Hřebejkově retrokomedii Pelíšky (1998, nominace na Českého lva), agilní předsedkyně volební komise Květa Laskoňová v hořké komedii Alice Nellis Ene bene (1999, Český lev), oddaná manželka svérázného sochaře Máry (B. Polívka) v Hřebejkově retrokomedii Pupendo (2003), výstřední ředitelka gymnázia Mirka v Vorlově Gymplu (2007), energická hostinská Andrea Čapková v tragikomedii Operace Dunaj (2009) polského režiséra Jacka Glomba, a Monika, důvěrná kamarádka kancléřovy dlouholeté přítelkyně Ireny (D. Veškrnová-Havlová) v Havlově zfilmování vlastní hry Odcházení (2011). S B. Polívkou vytvořila manželskou dvojici také ve Vorlových komediích Cesta z města (2000) a Skřítek (2005). Její další manželské partnery hráli např. J. Ornest (, 1995), P. Landovský (Anděl Exit, 2000), J. Krampol (Waterloo po česku, 2002), J. Lábus (Čert ví proč, 2003), B. Klepl (Účastníci zájezdu, 2006, cena pro nejlepší herečku na Finále Plzeň a na newyorském film. festivalu Tribeca), J. Dulava (Taková normální rodinka, 2008) a O. Kaiser (Líbáš jako Bůh, 2009). Z linie veskrze kladných postav vybočuje její sexuchtivá investigativní novinářka Anna, která ze zištných důvodů zradí i svou nejlepší kamarádku (Z. Stivínovou (2)) v černé komedii V. Chytilové Pasti, pasti, pastičky (1998). Do této kategorii lze řadit rovněž děsivou tchýni Košvancovou z Troškovy komedie podle Švandrlíkovy knihy Doktor od Jezera hrochů (2010). V posledních letech se objevuje stále častěji také na tv. obrazovce: v inscenacích (Strašidlo cantervillské, 1989; Dvě z policejní brašny, 1996; Poslední koncert, 1997; Dobrá zpráva, 1997; Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem, 2000; Karlínská balada, 2001; Na psí knížku, 2002; Kukačky, 2007), pohádkách (Vonice a Kiliján, 2001; Strieborná Háta, 2001), a zejména seriálech (Kde padají hvězdy, 1995; Draculův švagr, 1996; Bubu a Filip, 1996; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, 1999; Dokoláč, 2000; Duch český, 2000; Stříbrná paruka, 2001; To jsem z toho jelen aneb Poslední učitel v Čechách, 2000; Náves, 2006 a Cukrárna 2010). Od roku 2007 moderuje na ČT se svými dětmi pořad Futuroskop. Pravidelně se objevuje i v zábavném pořadu TV Prima Hádej, kdo jsem. Její tvůrčí a životní osudy a názory přibližuje Vorlův dokumetární snímek Z města cesta (2002) a pořad z tv. cyklu 13. komnata (2005). S J. Krausem publikovala knihu rozhovorů Pravdu, prosím! (2006, 2010). Angažuje se v občanských a charitativních iniciativách.

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!