V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

HLINOMAZ, Josef

Josef HLINOMAZ (* 9. 10. 1914 Praha, † 8. 8. 1978 Split, Jugoslávie)herec a malíř; syn učitele a hudebního skladatele Václava Hlinomaze (1873 až 1941). Pocházel z rodiny příbramských hudebníků. Vyrůstal na Dobříši a v Příbrami, kde sportoval, ochotničil a maturoval na reálném gymnáziu. Ačkoliv po svém otci zdědil hudební vlohy, od mládí se v něm svářily jiné dvě umělecké touhy: malířství a herectví. Začal studovat kreslení na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, ale pro neshody s pedagy po dvou letech školu opustil. Úspěšně pak absolvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze (1940). Za německé okupace vystřídal oblastní divadla v Kladně, Pardubicích a Plzni. Před uzavřením divadel nacisty hostoval v Městském divadle na Královských Vinohradech. Po osvobození byl angažován opět v Kladně, poté už působil výhradně na pražských scénách: Realistické divadlo (1946–47), Divadlo satiry (1947–48), Národní divadlo (1949–50), Pražská estráda (1951–54), Divadlo estrády a satiry, respektive Divadlo satiry (1954–57). Od roku 1958 byl až do smrti členem hereckého souboru FSB. V herecké tvorbě tíhl k živelné komice, která se opírala o jeho zjev a projev. Lehce zarostlá kulatá tvář s věčně nasupeným výrazem, korpulentní postava a jadrná mluva chrčivého hlasu však skrývaly něžnou duši moudrého člověka a bonvivána, jemuž nebylo dopřáno velkých rolí, zato v těch mnoha drobných dokázal na sebe téměř pokaždé strhnout pozornost, byť jen grimasou či jednou sentencí. Ve filmu, kde se začal objevovat ve druhé polovině 40. let, vytvořil kolem sto dvaceti menších a epizodních rolí, vesměs lidových figurek potrhlých chlapíků a zlostných dědků, nezřídka padouchů různého kalibru. Nejčastěji hrál dělníky (Železný dědek, 1948; Karhanova parta, 1951), úředníky (Pan Novák, 1949; Zaostřit, prosím!, 1956; Dědeček, Kyliján a já, 1966), řidiče a taxikáře (Cirkus bude!, 1954; Florenc 13,30, 1957; Kruh, 1959; Černá sobota, 1960; Handlíři, 1963), vrátné (Severní přístav, 1954; Případ Lupínek, 1960; Odvážná slečna, 1969; Ďábelské líbánky, 1970), policajty a strážníky (Komedianti, 1953; Psohlavci, 1955; Kam s ním?, 1955; Morálka paní Dulské, 1958; Ďáblova past, 1961; Pension pro svobodné pány, 1967; Zabil jsem Einsteina, pánové…, 1969; Panenství a kriminál, 1969), a především hostinské (Strakonický dudák, 1955; Policejní hodina, 1960; Florián, 1961; Zlaté kapradí, 1963; Utrpení mladého Boháčka, 1969). Několikrát mohl na plátně projevit své muzikální schopnosti při hře na různé nástroje, mj. pozoun (Hudba z Marsu, 1955), trumpetu (Hvězda jeden na jih, 1958), piano (Pochodně, 1960), helikon (Svatba jako řemen, 1967) a cello (Touha Sherlocka Holmese, 1971). Už během první film. dekády u filmu zanechal po sobě pár výraznějších úloh, jako dokládají postavy hrubiánského královského výběrčího daní v Zemanově pohádce Pyšná princezna (1952), chamtivého statkáře a radního Halaburdy ve Wassermanově a Novákově satirické komedii Nejlepší člověk (1954), hostinského Palivce ve Steklého adaptaci Haškova románu Dobrý voják Švejk (1956) a účetního šikovatele Vaňka v jeho pokračování Poslušně hlásím (1957) a automobilového závodníka hraběte Alexandra Kolovrata v Radokově retrokomedii Dědeček automobil (1956). V následujících desetiletích si obzvlášť rozuměl s režisérem O. Lipského, jehož komedie parodického ladění ozdobil nezapomenutelnými rolemi všežravého pistolníka Grimpa (Limonádový Joe aneb Koňská opera, 1964), plešatého vazouna s veškerou slovní zásobou ve dvou slovech Gogo, jsem Gogo („Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, 1970), nasupeného tapetáře Boufona (Slaměný klobouk, 1971), nemilosrdného zřízence na psychiatrii (Jáchyme, hoď ho do stroje!, 1974) a ošetřovatele slonů (Cirkus v cirkuse, 1975). Výsostné postavení v celé jeho filmografii zaujímá tragikomicky laděná postava starého profesora a naivního malíře, jehož venkovskou idylu s kyprou modelkou (H. Růžičkovou) a práci na obraze s biblickým výjevem naruší příchod pobudy s nekalými úmysly (L. Kostelka), v povídce Hry lásky z poetického filmu E. Schorma Psi a lidé (1971). S paletou a štětcem v ruce hrál už v baladické venkovské kronice Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (1968). Na svém kontě má i jednu ryze pohádkovou bytost, poněkud atypického vodníka v Kašlíkově film. adaptaci Dvořákovy opery Rusalka (1962). Za zmínku stojí ještě úloha cirkusového zápasníka Leopolda Čongra z Fričova přepisu Bassova románu Lidé z maringotek (1966) a samorostlý strýc Anton z Hanákova poetického snímku Růžové sny (1976). Hojně byl obsazován do tv. inscenací (Tržiště senzací, 1961; Modrý autobus, 1963; Klíčová záležitost, 1963; Sedm žen Alfonse Karáska, 1967; Tajemství Viléma Störitze, 1967; Pražská romance, 1969; Čestné kolo, 1973; Egyptologové, 1974) a seriálů (Klapzubova jedenáctka, 1967; F. L. Věk, 1971; Chalupáři, 1975), Od 2. světové války se soustavně věnoval výtvarné tvorbě, v níž vyzrál k originálnímu malířskému rukopisu naivistů, plného humoru a poetiky (označoval se za surneonaivistu); ilustroval několik knih, např. Poláčkovu prózu Bylo nás pět (1967). O jeho malířském světě bylo natočeno několik krátkých filmů – nejvýznamnější z nich je snímek Jiřího Brdečky Dvojí život Josefa Hlinomaze (1977). Jeho fejetony, črty, autobiografie i poskytnuté rozhovory uspořádal posmrtně Jan Krůta v knize Majoucta (1992, 2004). Posmrtně připravil Michal Huvar k vydání jeho dojmy z pobytu v New Yorku v knížečce Neuvěřitelný návrat (2003). Hercův život a tvorbu přibližuje monografie Michala Herzána a Marie Formáčkové Josef Hlinomaz: něžný drsňák (2009).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!