V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

HLAVATÝ, Vladimír

Vladimír HLAVATÝ vl. jm. Vladimír Michael Hlavatý (* 29. 10. 1905 Praha, † 27. 10. 1992 Praha)herec; syn herce F. Hlavatého a bratr herečky V. Hlavaté. Už jako dítě účinkoval v malých roličkách na jevišti vinohradského divadla. Ačkoliv ho otec od herecké profese zrazoval, touha byla silnější. Jako student působil v ochotnických souborech a profesionálně začal hrát v Tylově divadle v Nuslích (1923–25). Obohacen o zkušenosti z oblastních divadel v Českých Budějovicích (1925–28) a Plzni (1928–29) přijal roku 1929 angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech, v jehož svazku setrval přes šest desetiletí s výjimkou krátké přestávky, kdy byl členem Divadla 5. května (1945–47). Nevysokou, spíše útlou než podsaditou postavou, upřímnou tváří s širokým dobráckým úsměvem a živým až šibalským pohledem, jadrným hlasem s osobitým témbrem a stejně osobitou dikcí byl předurčen pro postavy prostých, nekomplikovaných charakterů, zejména z českého lidového prostředí. Zpravidla neoslňoval v hlavních nebo velkých rolích hrdinských nebo milovnických, ale v úlohách sice menších rozsahem, nikoli však významem. Ztělesňoval často tragikomické postavy a postavičky lidí nesmělých a bezelstných, outsiderů přehlížených okolím a ve zralém věku vlídných, hodných staříků, jimž vtiskl vedle lidské laskavosti i jakousi sukovitost, mravnost a citovou opravdovost. Specifikum film. herectví si poprvé vyzkoušel jako šestnáctiletý v nedochovaném němém snímku svého otce Na vysoké stráni (1921) a pak až po osmi letech v epizodce němého filmu M. Friče Chudá holka (1929). Od nástupu zvuku počátkem 30. let až do konce války se objevil v téměř dvaceti filmech, ale většinou jen v drobných rolích, např. studentů (Třetí rota, 1931), novinářů (Bílá nemoc, 1937; Muž z neznáma, 1939; Minulost Jany Kosinové, 1940), advokátů (Paličova dcera, 1941), duchovních (Dívka v modrém, 1939), učitelů (Teď zas my, 1939), úředníků (Svět, kde se žebrá, 1938), sluhů (Jarní sluha, 1944), vesnických bláznů (Jan Výrava, 1937), tuláků (Muzikantská Liduška, 1940). Avšak nejvýznamnější jeho rolí z předválečného období zůstává filozof Špína z Vávrovy adaptace Jiráskovy novely Filosofská historie (1937), nešťastně zamilovaný smolař, který z finančních důvodů musí zanechat studií a vstoupit do kláštera a v revolučním roce 1848 statečně umírá na pražských barikádách. Znárodněná kinematografie rozšířila jeho filmografii o více než stovku titulů, čímž se také spektrum jeho figurek rozrostlo o další profese na různých sociálních a společenských úrovních. Nejčastěji byl dělníkem (Rozina sebranec, 1945; Železný dědek, 1948; Olověný chléb, 1953), řemeslníkem (Právě začínáme, 1946; Alena, 1947; Němá barikáda, 1949; Racek má zpoždění, 1950; Jan Hus, 1954; Vyšší princip, 1960), inženýrem (Dvaasedmdesátka, 1948; Milujeme, 1951; Velké dobrodružství, 1952), funkcionářem (Past, 1950; Plavecký mariáš, 1952; Frona, 1954; Škola otců, 1957; Lidé jako ty, 1960; Králíci ve vysoké trávě, 1961), učitelem (Svědomí, 1948; Brankář bydlí v naší ulici, 1958; Bílá paní, 1965), strážcem zákona (Čapkovy povídky, 1947; Ves v pohraničí, 1948; Probuzení, 1959) a později vrátným (Délka polibku devadesát, 1965; Plavení hříbat, 1975; Zrcadlení, 1977; Brácha za všechny peníze, 1978). Začátkem 50. let zaujal postavou chalupníka a včelaře Martina, který u sebe ukryje zraněného odbojáře (V. Šmeral), ve Slavíčkově okupačním dramatu Mordova rokle (1951). Velkou příležitost mu poskytl Miloš Makovec v historickém válečném dramatu podle stejnojmenné novely Aloise Jiráska Ztracenci (1956), kde vytvořil psychologicky přesvědčivou postavu jednoho z trojice vojenských zběhů z prusko-rakouské války, husara trpícího výčitkami svědomí za smrt dítěte, jež kdysi v opilosti zabil a který svou vinu vykoupí smrtí při záchraně jiného dítěte. Jímavou postavu starého zedníka Bráborce, který se stará o slepého vnuka (R. Jelínek) a je obětí nejapných šprýmů ostatních dělníků až do okamžiku, kdy zahyne pod prolomeným lešením, vytvořil ve filmu Karla Steklého Mstitel (1959). Drtivou většinu však v jeho film. tvorbě zaujímají postavy nejrůznějších dědů, dědečků, starců a důchodců z venkovského a městského prostředí, jejichž dlouhou řadu zahájila úloha převozníka a rybáře Matouše z Pojarova dětského filmu Dobrodružství na Zlaté zátoce (1955). Hrál je ve filmech pro děti (Honzíkova cesta, 1956; Karlovarští poníci, 1971; Panter čeká v 17,30, 1971; Borisek – malý seržant, 1975; Honza málem králem, 1976), v komediích (Bouřlivé víno, 1976; Náš dědek Josef, 1976; Což takhle dát si špenát, 1977; Jak napálit advokáta, 1980; Příště budeme chytřejší, staroušku!, 1982; Sestřičky, 1983) i v dramatických příbězích (Útěky domů, 1980; Dostih, 1981; Láska z pasáže, 1984; Stín kapradiny, 1985). Pravidelně spolupracoval s rozhlasem a televizí, kde ho diváci vídali v inscenacích (Chléb a písně, 1960; Šestý do party, 1962; Metelice, 1963; Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, 1965; Noc bez úsvitu, 1965; Raport, 1968; Hrozné děti, 1969; Kam slunce nechodí, 1971; Přišel na večeři, 1981; Pokušení doktora Burdy, 1987) a seriálech (F. L. Věk, 1971; Žena za pultem, 1977; Inženýrská odysea, 1979; Plechová kavalérie, 1979; Dynastie Nováků, 1982; Santika, 1983; Bambinot, 1984; Vlak dětství a naděje, 1985; Bylo nás šest, 1986; Hvězdy nad Syslím údolím, 1986; Rodáci, 1988). Jako externí pedagog působil na pražské konzervatoři a na DAMU. Své zkušenosti a vzpomínky shrnul v knize Monolog herce z Vinohrad (1984). Byl jmenován Zasloužilým umělcem (1965).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!