V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

HLAVÁČOVÁ, Jana

Jana HLAVÁČOVÁ (* 26. 3. 1938 Praha)herečka; sestra herečky D. Hlaváčové, manželka herců J. MichnéhoL. Munzara a matka herečky Barbory Munzarové (* 1971). Zájem o herectví v njen í vzbudil její otec, ministerský úředník a později knihovník na Ministerstvu těžkého strojírenství, který byl již od svých studentských let vášnivým ochotníkem. Poprvé stanula na jevišti po boku otce v ochotnickém divadle a počátkem 50. let si zahrála epizodní role i na scéně Divadla S. K. Neumanna a Divadla pro mládež. Po maturitě na gymnáziu (1956) vystudovala DAMU (1960) a nastoupila do plzeňského Divadla J. K. Tyla (1960–65), odkud přešla do Národního divadla v Praze (1965–90). Po pěti letech bez stálého angažmá se roku 1995 stala členkou Divadla na Vinohradech. Už zpočátku budila na jevišti pozornost postavami lyrických, temperamentních a poněkud lehkomyslných dívek se smyslem pro jemný humor a schopností hlubokého psychologického záběru. Záhy se vyprofilovala v představitelku složitých dramatických až tragických charakterů, zejména portrétů energických a činorodých žen moderního i klasického repertoáru v širokém rozpětí jejich povah a sklonů. Své hrdinky, ať kladné či záporné, obdařila zdravou pudovou silou a energií, někdy až dravostí, současně však i podmanivým ženským půvabem, elegancí, vznešeností a citovou vroucností: Kleito v Nezvalově hře Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, Maggie v Millerově dramatu Po pádu, Varja ve Višňovém sadu, Hippodamie ve Vrchlického a Fibichově stejnojmenné trilogii, Gasparina v Goldoniho Náměstíčku, Markytka v Našich furiantech, Regan v Králi Learovi, Magdalena Marie ve Vévodkyni valdštejnských vojsk, Klytaimnestra v Orestei, Vassa Železnovová a markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích. Za roli Emilie Marty v Čapkově Věci Makropulos jí byla udělena Národní cena ČSR (1986) a za roli Agnes ve hře Edwarda Albeeho Křehká rovnováha získala Cenu Thálie (1996). Širokému okruhu diváků se zviditelnila již jako studentka DAMU, když ve faustovské komedii Z. Podskalského Kam čert nemůže (1959) vytvořila hlavní roli ďábelsky svůdné, kučeravě černovlasé průvodkyně Čedoku Mefistofely, která svérázným způsobem přesvědčí zapáleného vědce (M. Horníček), aby přehodnotil svůj dosavadní přístup k životu a hlavně k ženám. Úspěšný debut jí přinesl během několika let řadu dalších rolí moderních dívek, ujasňujících si své vztahy k mužům: snoubenka začínajícího lékaře Eva Filipová v Hanibalově a Skalského psychologickém filmu Všude žijí lidé (1960), charakterově nevyhraněná studentka Jana ve Vávrově adaptaci hry Ludvíka Aškenazyho Noční host (1961), květinářka s bujnou fantazií Helenka Nováková v Machově komedii Prosím, nebudit (1962) a citově zklamaná kreslička Šárka Slabihoudová v Hubáčkově hořké komedii Flám (1966). Filmaři ji však v podstatě opomíjeli a jen výjimečně jí svěřili roli hodnou jejího talentu. Příklon k vážnější poloze znamenala postava královny Elišky Přemyslovny v Daňkově historickém dramatu Královský omyl (1968). V dobových kostýmech z různých epoch se na plátně objevovala častěji než v šatech současnějšího střihu a módy. Jednalo se vesměs o portréty autentických historických osobností, jako byla Kateřina Labayová v životopisném snímku K. Kachyni o Alexandru Dumasovi Tajemství velikého vypravěče (1971), hraběnka Josefina Kounicová, přítelkyně skladatele Antonína Dvořáka (J. Vinklář), ve Vláčilově biografickém portrétu Koncert na konci léta (1979), manželka skladatele Leoše Janáčka (L. Munzar) v Jirešově filmu Lev s bílou hřívou (1986) a spisovatelka Božena Němcová ve Vávrově dramatu Veronika (1985). S manželem L. Munzarem se v partnerské dvojici sešla ještě ve filmech Na konci světa (1975), Terezu bych kvůli žádné holce neopustil (1976) a Třetí princ (1982). Další manželské protějšky ztvárnili např. V. Menšík (Tak láska začíná…, 1975), M. Macháček (Tvář za sklem, 1979, J. Somr (Pytláci, 1981) a M. Lasica (Vážení přátelé, ano, 1989). Od poloviny 80. let se objevuje téměř výhradně v komediích, mj. jako hovorná zdravotní sestra Tonička ve třech dílech komediální pentalogie D. Kleina Jak básníkům chutná život (1987), Konec básníků v Čechách… (1993) a Jak básníci neztrácejí naději (2004). Naopak v Jirešově psychologickém snímku Učitel tance (1994) se proměnila v přísnou a strohou vrchní sestru z tuberkulózní léčebny. Následující film. role už byly jen podružné či epizodní: matka vůdce party sparťanských fanoušků (D. Novotný) ve Slukově kmedii Non plus ultras (2004), peklu propadlá vdova Vomáčková v pohádce J. Stracha Anděl Páně (2005) a tetička v Kotíkově komedii Všechno nejlepší! (2006). Mnohem větší herecký prostor jí vyhradila televize v bezpočtu inscenací (Ohnice, 1969; Obžalovaná, 1969; Buřič Jejího Veličenstva, 1969; Alexandre Dumas starší, 1970; Klobouk plný deště, 1973; Raněný lučištník, 1975; Holka modrooká, 1976; Ikarův pád, 1977; Čas žít, 1981; Spor herečky Kvapilové, 1982; Tažní ptáci, 1983; Ohnivé ženy, 1986–88; Srdíčko, 1987; Záskok pro Sissi, 1995; Generál Eliáš, 1995; Vůně vanilky, 2001; I ve smrti sami, 2004; Operace Silver A, 2007; Jseš mrtvej, tak nebreč, 2010), pohádek (Čert na zemi, 1975; Pravda a lež, 1992; O princezně z Rimini, 1999; Hvězda života, 2002; Tři životy, 2007) a seriálů (Eliška a její rod, 1966; Chalupáři, 1975; Rodáci, 1987; Cirkus Humberto, 1988; Náměstíčko, 2003; Náves, 2005; Příkopy, 2006; Místo v životě, 2006; Světla pasáže, 2007; Dokonalý svět, 2010). Jednoznačné sympatie diváků získala její rázná i vlídná, nesmlouvavá i laskavá domovnice žižkovského pavlačového činžáku Anděla Hrachová v seriálu Františka Filipa podle námětu Oldřicha Daňka Byl jednou jeden dům (1974) a farmářka Vlasta Hrabětová v Brabcově seriálu Hraběnky (2007). Spolupracuje s rozhlasem a poetickou vinárnou Violou a od roku 1982 vyučuje herectví na DAMU. Její umělecký a lidský portrét zachytila Helena Suchařípová v knize Jana Hlaváčová: žena v množném čísle (1997). Vzpomínkový bilanční medailon s ní natočil Martin Kubala pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010). Byla jmenována Zasloužilou umělkyní (1985) a Národní umělkyní (1988).

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!