V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

HANUS, František

František HANUS (* 12. 5. 1916 Valašské Meziříčí, † 2. 9. 1991 Praha)herec; otec herce P. Hanuse. Pocházel z učitelské rodiny. Během svých studií na valašském gymnáziu se začal učit řezbářem, prodával na jarmarcích, zpíval, tančil, stepoval a o prázdninách pracoval na pile jako dělník. O umění neprojevoval až do maturity žádný zájem. Když dokončil středoškolské vzdělání, chtěl se věnovat přírodním vědám nebo medicíně. Na naléhání rodičů, kteří byli sami známými a uznávanými zpěváky a pěstovali styky s herci, dal nakonec přednost pražské dramatické konzervatoři, kterou úspěšně absolvoval (1941). Jevištní praxi si nejprve odbyl v Divadle Anny Sedláčkové, kde po dvě sezony hrál role mladých komiků. S charakterními postavami se seznámil v následujícím angažmá v holešovické Uranii (Artisté, Růžové dopisy, Jindřich II., Sen noci svatojánské). Krátce po osvobození působil v pražské Činohře 5. května a v letech 1945–52 vystřídal jako herec, režisér i umělecký šéf několik oblastních scén (Teplice, Karlovy Vary, Přerov) a pražských hereckých souborů (Divadlo města Žižkova, Nové veseloherní divadlo, Divadlo státního filmu, Československý státní film), až zakotvil natrvalo v Ústředním divadle československé armády, respektive Divadle na Vinohradech (1952–84). V mladém i zralém věku hověly jeho naturelu ostře modelované mužné typy a charakterní postavy, často silných a nepoddajných povah na divadle (Legenda o lásce, Boris Godunov, Královna Kristina, Jedenácté přikázání) i ve filmu, kde se formovalo jeho moderní a střízlivé herectví, kultivované ještě prací v rozhlase. Velmi slibně se uvedl v kinech titulní rolí zhýralého malíře Jana Sýkory, který zanechá bohémského života díky lásce něžné Apolénky (E. Matoušková), ve Špelinově adaptaci div. hry J. K. Tyla Pražský flamendr (1941). Úlohu malíře zopakoval v secesní romanci debutujícího režiséra R. Hrušínského Jarní píseň (1944), tentokrát ovšem po boku H. Vítové, jejímž partnerem byl i v melodramatu V. Wassermana Sobota (1944). Krátce po osvobození okouzlil diváky i kritiku lyrickou postavou rady Leopolda Koháka, postaršího muže, který po letech nepříliš šťastného manželství zavítá do rodného kraje, aby tu znovu u milované řeky omládl, v Krškově poetické komedii Řeka čaruje (1945). S venkovským prostředím je bytostně srostlý také jeho portáš Ondra, jeden z titulních hrdinů Kubáskova romanticko-historického snímku o strážcích moravsko-uherských hranic v 18. století Portáši (1947). Jako harmonikář Franta Jirman vytvořil s F. Miškou ústřední dvojici lidových pošumavských hudebníků v Čápově adaptaci povídky J. Š. Kubína Muzikant (1947). Jeho kultivovaně zemitý projev, vyznačující se noblesně rázným vystupováním a zvučným hlasem, využíval film pro postavy vesnických chasníků a dělníků, ale stejně tak hojně byl obsazován do rolí vedoucích pracovníků, městských intelektuálů a uniformovaných mužů. Hrál inženýry (Poslední mohykán, 1947; Pětistovka, 1949; DS-70 nevyjíždí, 1951; Milujeme, 1951; Na konci města, 1954), zámožné podnikatele (Pára nad hrncem, 1950; Vstanou noví bojovníci, 1950), lékaře (Zvony z rákosu, 1950; Váhavý střelec, 1956; Hořká láska, 1958). S chutí si zahrál v pohádkových filmech Bořivoje Zemana poctivého uhlíře (Pyšná princezna, 1952) a pláteníka (Byl jednou jeden král…, 1954). Poslední hlavní role mu připadla v Myzetově hudební komedii Písnička za groš (1952), kde ztělesnil skladatele vážné hudby Jana Bendu, jemuž se podaří přiblížit ji širšímu okruhu posluchačů díky prostým písním. Od počátku 60. let se zájem filmařů výrazně snížil a omezil se pouze na vedlejší role, mezi nimiž dominuje postava hřmotného husitského hejtmana Víta Pračky ve Vošmikově historicko-dobrodružném snímku pro děti Na Žižkově válečném voze (1968). V dalších dvou desetiletích sice nabídek přibylo, ale hodnotných rolí bylo mezi nimi poskrovnu. Objevil se např. jako předseda senátu (Ďábelské líbánky, 1970), kovář (Kateřina a její děti, 1970; Třetí princ, 1982), advokát (Lekce, 1971), továrník (Smrt černého krále, 1971), národní správce textilky (Kronika žhavého léta, 1973), ředitel cirkusu (Počkám, až zabiješ, 1973), řidič volhy (Romance za korunu, 1974), polesný (Na pytlácké stezce, 1979; Za trnkovým keřem, 1980), generál (Kluci z bronzu, 1980), šlechtic (Hra o královnu, 1980) a funkcionář (Zralé víno, 1981). Na film. plátně se naposled objevil jako kovář v Moskalykově pohádce Třetí princ (1982). Uplatňoval se v dabingu a jako spíkr dokumentárních filmů. Mnoho příležitostí nalezl v rozhlase, a především v televizi, kde účinkoval od počátku vysílání v celé řadě inscenací a filmů (Seňka dezertér, 1958; Radúz a Mahulena, 1959; Kolotoč, 1960; Putování Simona MacKeevera, 1962; Klícka, 1971; Babička, 1971; Aeskulapův přístav, 1974; Ikarův pád, 1977; Hořká slza radosti, 1979) a hlavně v seriálech (Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Pan Tau, 1969–74; F. L. Věk, 1971; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Byl jednou jeden dům, 1974; Žena za pultem, 1977; Ve znamení Merkura, 1977; Stříbrná pila, 1978; Dnes v jednom domě, 1979, Arabela, 1979; Malý pitaval z velkého města, 1992; Zlá krev, 1986; Rodáci, 1987; Cirkus Humberto, 1988; Dobrodružství kriminalistiky, 1989). Proslul také jako vypravěč, zpěvák a popularizátor lidových tradic z rodného Valašska. Pro děti namluvil seriál kreslených večerníčků O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi (1978). Roku 1972 byl jmenován Zasloužilým umělcem.

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!