V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

HÁLEK, Jiří

Jiří HÁLEK vl. jm. Hugo Frischmann (* 10. 9. 1930 Praha)  – herec; manžel scenáristky Ireny Charvátové (1942–2008). Jeho tatínek byl inženýrem chemie s výtvarnými vlohami a z matčiny strany je německého původu. Několik let se pěvecky školil u pěvkyně Národního divadla paní Marie Šlechtové-Kohoutkové. Vystudoval však nakonec herectví na DAMU (1953) a jednu sezonu hrál v Městském divadle mladých v Ostravě. Pak prošel soubory Vítězná křídla (1954–56), Pražská estráda (1956) a Městským oblastním divadlem v Mladé Boleslavi (1957–62). S příchodem do Prahy roku 1962 působil dvě sezony v satirickém kabaretu Paravan a od roku 1965 patřil ke kmenovým členům Činoherního klubu, na jehož scéně dokázal i drobnou miniaturu povýšit v úchvatnou kreaci, především v tragikomických až groteskních postavách podivně směšných a smutných antihrdinů malého světa (Rozden v Pikniku, pan Mikula v Mandragoře, Lebezjatnikov ve Zločinu a trestu, správce chudinského ústavu v Revizorovi, Hrdina ve hře Aleny Vostré Na ostří nože, Simeonov-Piščik ve Višňovém sadu, Panglos ve Voltairově Candidovi, Berlák v Gorkého dramatu Na dně, ředitel cirkusu Briquet ve hře Ten, který dostává políček, Pandolfo ve Vostrého komedii Tři v tom, major v Rodině Tótů, otec v Lázňovského Dobrodružství, Outěchová ve Smočkově Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho, několik postav v Obsluhoval jsem anglického krále). Do dějin českého divadla se zapsal především legendární úlohou skřehotající baby Outěchové ze Smočkovy féerie Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, kterou převzal po V. Pucholtovi a hrál na stejné scéně přes pětatřicet let. Nenápadný a na dlouho ojedinělý vstup do oblasti kinematografie podnikl rolí mladíka v osvětovém filmu Křižovatka života (1948). K soustavnějšímu účinkování před kamerou ho přivedli v polovině 60. let režiséři, kteří měli blízko k Činohernímu klubu a poetice jeho herectví: J. Menzel (Ostře sledované vlaky, 1966; Zločin v šantánu, 1968), J. Krejčík (Pension pro svobodné pány, 1967; Svatba jako řemen, 1967) a E. Schorm (Den sedmý – osmá noc, 1969). Do film. podoby transformoval svou jevištní postavu vojína Slima Rozdena, jednoho z pětice amerických vojáků na průzkumu tichomořského ostrova, v Sísově psychologickém dramatu podle stejnojmenné Smočkovy div. hry Piknik (1967). Zásadní místo v jeho filmografii zaujímají dvě postavy, ustrašené oběti mechanismů cizí zvůle, jež vytvořil v krátkých groteskních podobenstvích Jana Švankmajera Zahrada (1968) a V. Venclíka Nezvaný host (1969). Mezi jeho šesti desítkami film. rolí a roliček se nejčastěji opakují úředníci na různých postech (Případ pro začínajícího kata, 1969; Proč nevěřit na zázraky, 1977; Anděl s ďáblem v těle, 1983; Katapult, 1983; Oči pro pláč, 1983), pedagogové (Pověst o stříbrné jedli, 1973; Pátek není svátek, 1979; Vrchní, prchni, 1980; Výbuch bude v pět, 1984) i ředitelé škol (Marečku, podejte mi pero!“, 1976; Šestapadesát neomluvených hodin, 1977), podvodníčci (Kdo přichází Vpřed půlnocí, 1979) a manželé a otcové (Případ mrtvých spolužáků, 1976; Hop – a je tu lidoop, 1977; Učitel tance, 1994) byl také generálem (Tři veteráni, 1983) a jako I. P. Čechov se mihl v komedii Jára Cimrman ležící, spící (1983), kreaci rezignovaného alkoholika Čtvrtečky přesvědčivě zpodobnil v dramatu Dobří holubi se vracejí (1988). Vytvořil však i výraznější protikladné portréty: vraždící narkoman Čaban v povídce Jiřího Svobody Rukojmí z kriminálního triptychu Motiv pro vraždu (1974) a přítel titulního hrdiny Josef v hořké komedii V. Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983). Od poloviny 80. let ho často obsazuje V. Drha (Do zubů a do srdíčka, 1985; Muka obraznosti, 1989; Početí mého mladšího bratra, 1999), jemuž vděčí také za svou jedinou hlavní roli. V jeho psychologickém snímku Mezek (1985) ztělesnil tvrdohlavého vychovatele v odborném učilišti Viktora Mezka, jemuž práce komplikuje soukromý život. Narozdíl od mladého i středního věku pak začal častěji hrát v pohádkách a to jak na fim. plátně, jak u již zmíněného V. Drhy (O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli, 1996; O perlové panně, 1997), tak u Václava Vorlíčka (Jezerní královna, 1997) a také v televizi (O princezně Solimánské, 1984; Kouzelný cedníček, 1987; O mrňavém obrovi, 1996; Čarodejné námluvy, 1997; Jak vyženit z pekla štěstí, 1997; Čerte, tady straší, 1999). Četných úlohami se prezentuje rovněž na tv. obrazovce v inscenacích a filmech (mj. Matka, 1966; Spravedlnost pro Selvina, 1968; Revizor, 1971; Bratranec Pons, 1973; Dveře, 1976; Zabíjačka, 1980; Dlouhý čas loučení, 1983; Tajemství čínské velblouda, 1987; Uzavřený pavilón, 1991, Klauni a vlastenci, 1991; Společenská hra, 1991; In flagranti, 1993; Inkarnace, 1995; Genij vlasti, 1998; Znásilnění, 2000; Borůvkový vrch, 2002; Nezvěstný, 2002; Nadměrné maličkosti: Podle vlastních zásad, 2004) a neminulo ho ani účinkování v seriálech (Byli jednou dva písaři, 1972; objevil se v 1. epizodě 30 případů majora Zemana, 1974; Stříbrná pila, 1978; Třetí patro, 1985; Arabela se vrací, 1990–93; Nováci1995; Hospoda, 1996; Zdivočelá země, 1997; Strážce duší, 2003; Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, 2003). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (2001).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!