V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

HAAS, Hugo

Hugo HAAS (18. 2. 1901 Brno, † 1. 12. 1968 Vídeň)  – herec a režisér; bratr skladatele Pavla Haase (1899–1944) a manžel M. Bibikoffové. Pocházel z rodiny židovského obchodníka s obuví (maminka Olga byla ruského původu). Po neúspěšném studiu na brněnském reálném gymnáziu přešel na tamní nově vzniklou konzervatoř, aby se školil ve zpěvu (místo do hudebního oddělení byl však přijat na činoherní obor). Zde si ho povšiml ředitel Václav Štech a angažoval ho do činohry Národního divadla v Brně, odkud zamířil roku 1922 do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Roku 1924 nalezl své domovské i profesní zázemí v Praze, kde po krátkém působení v bulvárním divadle Komedie byl angažován Jaroslavem Kvapilem do činohry Městského divadla na Královských Vinohradech (1924–29). Vytvořil zde kolem osmi desítek rolí různého rozsahu, většinou však milovníků, jimž propůjčil své osobní kouzlo, společenské vystupování, civilní konverzační projev a smysl pro intelektuální břitký vtip, v salonních veselohrách a konverzačním repertoáru. Své charakterotvorné umění prohloubil pak v činohře Národního divadla, kam jej roku 1930 přivedl K. H. Hilar. Na jevišti naší první scény již tíhl k širšímu repertoárovému záběru, v němž dospěl k dokonalosti herecké jednoduchosti, spočívající v technicky virtuózní charakteristice nejrůznějších lidských typů. Svůj cit pro jemnou komiku rozvinul zejména v inscenacích K. H. Hilara, J. Frejky a K. Dostala. Z charakterních rolí vynikl jako Sokrates v Milencích z kiosku, doktor Galén v Bílé nemoci a Busman v RUR. Už v předmnichovském období se stal pro svůj židovský původ obětí rasistických štvanic, jež vedly počátkem roku 1939 k jeho propuštění z Národního divadla a znemožnění práce ve filmu. Krátce po nacistické okupaci se svou ženou emigroval. Přes Francii a Portugalsko se dostal do USA, kde pokračoval v div. a film. činnosti. Ve filmu – ještě němém – se uchytil hned po svém příchodu do Prahy, kdy vedle epizodek barona Zachariáše Zlámaného v InnemannověSeidlově komedii Z českých mlýnů (1925) a Šlika v životopisném dramatu S. Innemanna Josef Kajetán Tyl (1925) ztvárnil hlavní postavu notáře Jiřího Voborského v němé verzi Šamberkovy komedie Jedenácté přikázání (1925) V. Kubásek. Do film. ateliérů se vrátil až s nástupem zvuku v epizodní roli kavalíra v nočním baru z Fehérova melodramatu Když struny lkají (1930). Zlomovou rolí, jež ho rázem katapultovala mezi nejpopulárnější herce, byla postava židovského obchodníka se střižním zbožím a vášnivého fotbalového fanouška Richarda Načeradce v adaptaci Poláčkova humoristického románu Muži v offsidu (1931) S. Innemanna. Tuto komickou figurku brblavého živnostníka s cvikrem a buřinkou si, tentokrát však jako náruživý hráč šachu a karet, zopakoval v komedii G. Machatého podle Poláčkova námětu Načeradec, král kibiců (1932). Do své galerie film. hrdinů vstřebal postavy, které byly stylizovány nejčastěji do dvou zcela protilehlých poloh. V první se projevovala jeho záliba v maskách a pitvoření. Ať už šlo o rodinného tyrana v komedii M. Friče Poslední muž (1934), nebo prohnaného milionářského žebráka v Cikánově komedii Svět, kde se žebrá (1938), vždy to byli nevrlí, šediví pánové středního a vyššího věku, který se nemile podepsal na jejich zvycích i vztahu k okolí. Druhým typem pak byl naopak soudobý třicetiletý muž příjemného zevnějšku, potýkající se různým způsobem s vlastními slabostmi, s nepřízní osudu a nezájmem, popřípadě naopak zájmem krásné dívky. Ideálním kompromisem mezi oběma figurami se stal jeho scenáristický debut Život je pes (1933), kde v režii M. Friče vznikla vynikající dvojrole starého strýce (profesor Alfred Rokos) a jeho synovce (skladatel Viktor Honzl). Jakkoliv se měnily jeho tvář a věk, neměnilo se příliš chování hrdinů. Zpravidla se jednalo o nejrůznější varianty dobrosrdečných, solidních a nepraktických mužů, často starých mládenců z řad úředníků (Kariéra Pavla Čamrdy, 1931; Dům na předměstí, 1933; Jedenácté přikázání, 1935), profesorů či akademicky vzdělaných intelektuálů (Mazlíček, 1934; Mravnost nade vše, 1937; Děvčata, nedejte se!, 1937), zámožných podnikatelů (Obrácení Ferdyše Pištory, 1931; Madla z cihelny, 1934; Tři muži ve sněhu, 1936; Švadlenka, 1936; Andula vyhrála, 1937; Co se šeptá, 1938) a umělců (Sestra Angelika, 1932; Její lékař, 1933). Z hereckých partnerek mu asi byla nejbližší A. Mandlová, ale v úlohách jeho ženských protějšků mu sekundovaly také L. Baarová, V. Ferbasová, J. ŠtěpničkováH. Vítová. Přínosem pro čs. meziválečnou kinematografii bylo jeho moderní herectví, vyznačující se civilním způsobem mluvy, při které pronáší trochu suše, nesměle a někdy i naivně, chvílemi snad i jakoby nedbale dost často nedokončené věty, které vyostřoval do mírné i chytré ironie. Vrcholný výkon ryze dramatického a hluboce humanistického rozměru, jímž v kontextu dobových politických událostí demonstroval svůj postoj, podal v úloze chudinského lékaře Galéna ve své vlastní svébytné adaptaci Čapkova protiválečného dramatu Bílá nemoc (1937), kterou pro film. podobu výrazně scenáristicky upravil. O film. režii se pokusil už třikrát předtím (Velbloud uchem jehly, 1936; Děvčata, nedejte se!, 1937; Kvočna, 1937) a ještě víckrát se na filmech podílel autorsky a scenáristicky. Když byl přinucen opustit vlast, podařilo se mu ve zcela nových existenčních a tvůrčích podmínkách obnovit umělecké aktivity ve Spojených státech amerických, kde do roku 1942 hrál divadlo v anglickém jazyce (spolupráce s Erwinem Piscatorem a Bertoltem Brechtem). Pak se věnoval pouze filmu, a to jako herec, scenárista, režisér i producent. Hollywood mu ale nedopřál příliš výraznějších rolí, dlouho se musel spokojovat s menšími úlohami cizinců všeho druhu, jako byl např. ruský partyzán (Days of Glory/Dny slávy, 1943), ruský sedlák (Summer Storm/Letní bouře, 1943), italský kněz (A Bell for Adano/Zvon pro Adano, 1945), francouzský starosta (What Next, Corporal Hargrove?/Co dál, desátníku Hargrove?, 1945), mexický učitel hudby (Fiesta, 1947), dánský karbaník (Foxes of Harrow/Foxové z Harrow, 1947) a korsický bandita (Vendetta, 1949). Po více než dvou desítkách filmů se odhodlal opět také k režii vlastních filmů, vesměs dramaticky laděných, ve kterých až na jednu výjimku hrál a ke kterým si připravoval i scénáře. Prvním z této série byl přepis Koptova románu Hlídač číslo 47, který přejmenoval na Pickup/Sebranec (1951) a v němž vytvořil tragickou postavu ohluchlého železničáře Jana Horáka, podváděného mladou ženou (Beverly -Michaels). Dalších dvanáct snímků, jejichž ústředním tématem byl vztah stárnoucího muže k mladé dívce, natočil už pod hlavičkou své produkční společnosti Hugo Haas Corporation, kterou roku 1951 založil. Ve filmu Escape/Únik (1952) zachytil historii vlastního útěku před nacisty z pokořeného Československa. Roku 1961 se přestěhoval do Evropy, nejprve do Říma a pak se usadil ve Vídni, kde spolupracoval s rakouskou televizí. Z jeho návštěvy vlasti roku 1963 pořídili Vladimír Sís a Rudolf Jaroš krátký dokumentární snímek Návštěva (1964). Roku 1937 se stal laureátem Státní ceny za dramatické umění. Jeho životní osudy a uměleckou dráhu přibližují knihy Valerie Sochorovské Hugo Haas (1996), Aleše Fuchse a Bibi Haasové Dlouhá svatební cesta: Bibi Haasová vzpomíná na Hugo Haase (1997) a Jolany Matějkové Hugo Haas: život je pes (2005).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!